03 Dialogické jednání – volné zkoušení

Dialogické jednání s vnitřním partnerem je praktickou experimentací s elementárními principy hry, dramatické tvorby a nepředmětného herectví. Uskutečňuje se formou individuálních vystoupení jednotlivce v prázdném prostoru a v situaci „veřejné samoty“ (za účasti druhých). Může být cestou sebeobjevování, sebepoznávání, sebepřijetí a seberealizace, vytvářením psychosomatické kondice pro tvořivou komunikaci a empatii. Může být čistou radostí ze hry.

Naše lektorky Dialogického jednání jsou žákyně prof. Ivana Vyskočila s dlouholetou zkušeností vedení tohoto specifického zkoušení v prostoru. Navazujeme na učení Katedry autorské tvorby a  pedagogiky DAMU, odkud přichází základní tým lektorů a lektorek.

PRO TY, KTEŘÍ JEŠTĚ S DJ NEMAJÍ ŽÁDNOU ZKUŠENOST: Máte zájem o Iniciační dialogické jednání? Napište nám a my uděláme vše pro to, aby mohl být vypsán.

INICIAČNÍ DIALOGICKÉ JEDNÁNÍ PRO ZAČÁTEČNÍKY

Chceme vám dopřát tradiční iniciační moment, neochuzený o ovlivnění (a porovnávání) s těmi, kteří se Dialogickému jednání věnují další dobu. Budete zkoušet v bezpečí stabilní skupiny. Po jednom semestru zkoušení se lze přidat k jakékoliv skupině “pokročilých” a volně zkoušet dál dokud Vás dialogické jednání bude naplňovat zvědavostí, smyslem nebo potěšením.

V úvodní lekci s teoretickým vhledem lektorek Katedry autorské tvorby a pedagogiky DAMU doc. se dozvíte se o kontextu vzniku této psychosomatické disciplíny a o jejím zakladateli prof. Vyskočilovi. A také o přístupech Katedry autorské tvorby a pedagogiky, na které v Ateliéru živé pedagogiky a tvorby přímo navazujeme.

Pro koho je kurz určený?
Pro každého, kdo chce zažívat svobodnou existenci a radost ze hry.
Pro každého, kdo má vůli k sebepřijetí a zvědavost na sebe i na druhé.
Pro každého, kdo se nezalekne zkoušení, u kterého není řečeno, co přesně je třeba dělat.

VÍCE O DIALOGICKÉM JEDNÁNÍ

Objevitelem a autorem Dialogického jednání s vnitřním partnerem je spisovatel, herec, psycholog, filozof a pedagog prof. Ivan Vyskočil (*1929  ǂ2023). Dialogické jednání vychází z několika zdrojů Vyskočilova celoživotního zkoumání na poli divadla, dramaterapie, filozofických a psychologických přístupů. 

“Jak říká Ivan Vyskočil, v dialogickém jednání jde o „vnitřního partnera. Nebo o alter ego. O provokaci a rozvíjení dialogického jednání s tímto vnitřním partnerem, tedy se sebou samým. Takovou samomluvu nebo samohru zná z vlastní zkušenosti snad každý. Je to nejspíš jediný případ spontánní a funkční dramatické hry dospělých.“                 doc. Martina Musilová Ph.D.

Čím dialogické jednání může být a zpravidla bývá (dle prof. Ivana Vyskočila)

Cestou sebeobjevování, sebepoznávání a sebepřijetí, u leckterých také cestou seberealizace. To dle předpokladů, nadání a zájmů.
Vytvářením psychosomatické kondice pro tvořivou komunikaci, a tedy pro hlubší a přesnější, „vodivější“ empatii, poznání a přijetí druhého, pro setkání v pravém slova smyslu.
Prožitím, poznáním a studiem principů dramatické hry a nepředmětného herectví – hráčství, aktérství.
Cestou pochopení a uchopení, „vtělení“ a uskutečnění určité výzvy, otázky, určitého úkolu, textu.
Může být a bývá, je-li jako takové poznáno a pochopeno, otevřenou a otevírající cestou, metodikou zkoušení, hledání i vnímání, všímání si a nalézání. Není však účelově vypracovaným, hotovým, osvědčeným postupem, „metodou“, kterou jako hotovost lze přijímat a „nasazovat“. A rozhodně není takovou nebo onakou technikou.

Zdroj: Dialogické jednání – heslo pro autorizaci. Poprvé otištěno ve sborníku Hic sunt leones (o autorském herectví). Praha: Ústav pro výzkum a studium autorského herectví DAMU, 2003.

PROF. IVAN VYSKOČIL O DIALOGICKÉM JEDNÁNÍ 

(…)

„ Jde o to učit se a naučit se podobně autentické, spontánní, hrající a souhrající jednání (chování a prožívání) produkovat veřejně, v situaci „veřejné samoty“ (Stanislavskij), za přítomnosti a pozornosti „diváků“. V situaci, kdy „jako kdyby“ druzí, diváci, při tom nebyli, s vyloučením zejména zrakového a taktilního kontaktu.“

(…)

„Na place“ je každý přiměřeně dlouho (dvě až pět minut), je sám v poli pozornosti druhých, v „silovém poli“, bez jakýchkoliv pomůcek (kupř. hudba, rekvizity, kostým).

(…)
Každý účastník zakouší počáteční chaos, zmatek, což jako takové trvá zpravidla šest až deset setkání. Pak se postupně začíná soustřeďovat a uvolňovat, začíná vnímat, projevovat se „teď a tady“, diferencovaně reagovat, jednat, uvádět do vztahů, artikulovat, uvědomovat si a sledovat kontrastnost, polaritu a oscilaci, pravé protiklady a komplementárnost, reciprocitu, souhru protikladů, postupně dialogicky jedná a zakouší dialogické bytí, že dialogicky – leckdy paradoxně – je, dospívá do „tvůrčího stavu“ (Stanislavskij), k inspirovanosti, k tomu, že „to v člověku a s člověkem hraje“ (Patočka), že „ucho žasne, co to huba mluví“ (Werich), že umí „slyšet partnera a odpovědět mu“ (V+W), dospívá k vlastní psychosomatické kondici pro vědomou, tvořivou komunikaci. To v horizontu nejméně tří let systematického, kontinuálního studia, ne-li výcviku.

Zakusit počáteční – vlastní i společný – chaos, zmatek a jeho vyjasňování, postupné strukturování „zevnitř“ je pro další dění nadmíru důležité. Aby totiž od samého počátku byla aktivována a preferována tendence a odvaha k experimentování, zkoušení, hledání – formulování si hypotéz – a také nalézání, především toho vlastního, osobitého, aby od samého počátku neměla vrch většinou dominantní tendence imitovat, napodobovat, přijímat a produkovat takové i onaké hotovosti, standardy.“

Zdroj: Dialogické jednání – heslo pro autorizaci. Poprvé otištěno ve sborníku Hic sunt leones (o autorském herectví). Praha: Ústav pro výzkum a studium autorského herectví DAMU, 2003.   Dialogické jednání | Autorske herectvi